Proč po Vánocích čteme jinak než během roku
Po svátcích se ke knihám vracíme jinak. Bez tlaku, bez soutěžení, bez ideální atmosféry. Jen s otázkou, jestli nám čtení dává radost. A právě v tom je leden překvapivě silný.
Během roku je čtení často rituál. Oddělená aktivita, na kterou si „musíme udělat čas“. Často i společenská. Sdílíme, co čteme, kolik knih jsme zvládli, dáváme si cíle a sledujeme statistiky. Čtení se někdy stává výkonem. Počtem přečtených stránek. Snahou dohnat vlastní očekávání nebo ta cizí.
Prosinec tento pocit ještě zesiluje. Knihy se dávají jako dárky, doporučují se, vrší se na noční stolky s představou klidu, tepla a času. Jenže realita bývá jiná. Svátky utečou, atmosféra se rozplyne a zůstane hromádka knih, ke kterým se „ještě musíme dostat“.
Leden je první měsíc, kdy tenhle tlak mizí. Ne proto, že by najednou bylo ideální prostředí. Právě naopak. Leden je měsíc ničeho. Šedý, tichý, bez kouzelné atmosféry, kterou známe z filmů. Většina z nás nemá doma krb, výhled na zasněžené hory ani dokonalé odpoledne s dekou a čajem. Máme běžné dny, běžné večery a spíš únavu než romantiku.
A právě proto po Vánocích čteme jinak.
Najednou je času paradoxně víc. Ne proto, že by ho objektivně přibylo, ale protože zmizela očekávání. Čtení už není událost. Je to rozhodnutí. Buď knihu otevřeme, nebo ne. Bez výčitek.
Pro mnoho lidí je leden také měsícem motivačních knih. Saháme po nich s představou změny, posunu, nového začátku. Jenže euforie často vydrží kratší dobu než samotná kapitola. Ne proto, že by knihy byly špatné, ale proto, že čtení znovu sklouzlo k povinnosti. K další věci, kterou bychom „měli zvládnout“.
Pro čtenáře je leden obdobím bez kouzelné atmosféry. Pro spisovatele zase obdobím tlaku, který si často kladou sami. Rozepsané rukopisy, myšlenky, které „už by se měly konečně psát“. Nový rok jako neviditelný termín. Přitom právě v lednu je nejvíc cítit, že text vzniká jen tehdy, když má prostor dýchat.
Čtení by ale nemělo být povinností. Ani soutěží. Ani položkou na seznamu úkolů. Má to být chvíle klidu. Okamžik, kdy jsme jen my, kniha a příběh v ní. A je úplně jedno, jestli je motivační, psychologický, romantický nebo detektivní. Důležité je, že v něm chceme zůstat.
Leden nám tuhle pravdu připomíná možná víc než kterýkoli jiný měsíc. Bez pozlátka, bez očekávání, bez tlaku. Jen otázkou, jestli nám kniha dává radost, nebo ne.
A právě v tom je jeho tichá síla. Protože čtení, které vzniká z radosti, má mnohem větší šanci zůstat s námi po celý rok. Ne jako rituál. Ale jako přirozená součást života.