Proč máme potřebu kupovat knihy rychleji, než je stíháme číst

Japonci mají pro tento jev slovo. Tsundoku. Doslova znamená nechávat knihy hromadit se nepřečtené. Není to výčitka ani diagnóza, je to neutrální popis stavu, který zná téměř každý vášnivý čtenář a který japonská kultura pojmenovala s tím klidným přijetím, s jakým pojmenovává věci, jež prostě jsou. Žádné moralizování. Žádné napomenutí, že bys měl dočíst, co máš, než koupíš další. Jen slovo pro realitu, která existuje a nepotřebuje omluvu.

Tento článek je o tom, proč tsundoku není slabost vůle ani symptom konzumní společnosti, i když se tak na první pohled tváří. Je o tom, co se za touto potřebou skutečně skrývá. A proč knihy nakupujeme způsobem, který nemá s racionálním výběrem mnoho společného.

Kniha, kterou nekupujeme kvůli příběhu

Existuje moment v knihkupectví nebo při procházení online nabídky, kdy se ruka zastaví nad určitým titulem. Obálka, název, nebo jen neurčité tušení, které nedokážete pojmenovat. Koupíte ji. Doma ji položíte na hromadu k ostatním. A pak na ni měsíce neseberete ruku.

Logika říká: proč jsi ji tedy kupoval? Ale tato otázka předpokládá, že nákup knihy je racionální akt motivovaný záměrem ji přečíst. A tak tomu ve většině případů není.

Nákup knihy je daleko častěji akt identity. Kupujeme typ člověka, kterým chceme být nebo kterým se cítíme být. Kniha o filozofii, kterou si odnesete domů, vás na chvíli přibližuje k verzi sebe, která přemýšlí o podstatných věcech. Román oceňovaného autora, o kterém se mluví, vás spojuje s kulturní konverzací, které chcete být součástí. Sbírka poezie, na kterou jste narazili náhodou, je slib sobě samým, že na ni jednoho dne opravdu budete mít čas a náladu.

Psychologové tomu říkají aspirační nákup. Nekupujeme produkt pro jeho funkci, ale pro to, co nám říká o tom, kdo jsme nebo kým se chceme stát. A knihy jsou pro tento mechanismus ideálním nosičem, protože jsou fyzickým ztělesněním hodnot, zájmů a přesvědčení. Polička plná knih nevypovídá o tom, co jste přečetli. Vypovídá o tom, kým chcete být.

Umberto Eco a antiknihovní síla nepřečteného

Umberto Eco měl doma odhadem třicet tisíc knih. Návštěvníci se ho pravidelně ptali, zda je všechny přečetl. Odpovídal, že samozřejmě ne, a dodával, že právě nepřečtené knihy jsou ty nejcennější.

Eco byl přesvědčen, že velká osobní knihovna plná nepřečtených svazků není projevem marnosti, ale nástrojem myšlení. Každá nepřečtená kniha reprezentuje věc, kterou ještě nevíte. Každý hřbet na poličce je připomínka toho, jak velké je to, čemu nerozumíte, jak rozsáhlá je oblast, do které jste ještě nevstoupili. Tato konfrontace s vlastní omezeností je podle Eca intelektuálně cenná sama o sobě, bez ohledu na to, zda knihu někdy otevřete.

Spisovatel Nassim Taleb tento princip rozvinul a pojmenoval ho antiknihovnou. Nepřečtené knihy ve vaší knihovně nejsou důkazem neúspěchu, ale nástrojem epistémické pokory. Připomínají vám každý den, že svět je větší než to, co víte. Že existují celé světy myšlení, do kterých jste ještě nevstoupili. A tato připomínka má hodnotu, která je nezávislá na samotném aktu čtení.

Nakupujeme tedy knihy částečně proto, abychom si udrželi vědomí vlastní omezenosti. Abychom si každý den fyzicky připomínali, kolik toho ještě není přečteno. A to není symptom neurózy. Je to forma intelektuální skromnosti.

Proč fyzická kniha funguje jinak než digitální obsah

Existuje důvod, proč tsundoku v digitálním prostředí nevzniká stejným způsobem. Lidé s tisíci uloženými články v aplikaci Pocket, se stovkami videí v playlistu na YouTube, s desítkami záložek v prohlížeči, nepociťují tutéž emocionální vazbu k těmto hromadám jako ke knihám na poličce. Digitální nedočtené nezabírá prostor. Nepřipomíná se. Nevytváří přítomnost.

Fyzická kniha ano. Fyzická kniha má váhu, vůni, barvu, tloušťku. Zabírá místo v reálném prostoru, který obýváte. Každý den ji vidíte. A tato fyzická přítomnost vytváří vztah, který digitální kopie nedokáže replikovat.

Neurologie to popisuje jako prostorovou paměť a embodied cognition, vtělené poznání. Mozek si fyzické předměty ukládá jinak než digitální záznamy, protože jsou součástí prostorové mapy prostředí. Vaše knihy nejsou jen obsah, jsou součástí vašeho domova, vašeho životního prostoru, vaší každodenní vizuální krajiny. A tato integrace do fyzického světa jim dává psychologický status, který soubory na disku jednoduše nemají.

Hromada nepřečtených knih proto není jen seznam nesplněných úkolů. Je to živý prostor možností, který obýváte společně. Každý den kolem nich procházíte. Každý den si je periferně uvědomujete. A tato periferní přítomnost je součástí vztahu, který ke knihám máte, i když je právě nečtete.

Nákup jako akt naděje

Existuje psychologický mechanismus, který se při nákupu knih aktivuje konzistentně a který je z pohledu behaviorální ekonomie fascinující: předvídání potěšení je samo o sobě zdrojem potěšení.

Mozek uvolňuje dopamin ne jen při samotné odměně, ale při očekávání odměny. Při představě, jak si jednoho večera sednete s tou knihou, uvařte si čaj a konečně se do ní ponoříte. Tento imaginativní scénář, který se při nákupu automaticky aktivuje, je sám o sobě příjemný. A protože nepřečtená kniha tento scénář udržuje živý v neuzavřeném stavu, poskytuje opakující se malé dávky tohoto anticipačního potěšení pokaždé, když na ni pohlédnete.

Přečtená kniha je uzavřená. Přinesla, co přinesla, a nyní stojí na poličce jako archiv. Nepřečtená kniha je otevřená možnost. Může být cokoliv. Může přinést cokoliv. Může být přesně ta, která změní způsob, jakým se díváte na určitou věc. A tato otevřenost, tato potencialita, má svou vlastní emocionální hodnotu.

Nakupujeme tedy knihy i proto, abychom si udrželi zásobu neuzavřených možností. Aby byl vždy připravený svět, do kterého lze vstoupit. Aby hromada na nočním stolku nebyla jen seznam nesplněných záměrů, ale fyzická záruka toho, že příští dobrý čtenářský večer je vždy k dispozici.

Co hromada knih říká o tempu, ve kterém žijeme

Bylo by neúplné mluvit o tsundoku bez toho, aby se pojmenovalo, co za ním stojí v rovině každodenního života. Knihy se hromadí také proto, že čas na čtení se ztrácí. Ne dramaticky, ne najednou, ale postupně a nenápadně. Rok, kdy jste přečetli dvacet knih, střídá rok, kdy se dostanete ke třem. A přitom kupujete dál, protože zájem nezmizel, zmizel jen čas a energie.

Hromada knih je v tomto smyslu přesným měřítkem propasti mezi tím, kým chceme být, a tempem, které nám každodenní život umožňuje. Mezi hodnotami, které deklarujeme, a časem, který jim skutečně věnujeme. A tato propast nebolí tak moc, pokud jsou knihy stále přítomné, pokud záměr zůstává fyzicky viditelný, pokud hromada slouží jako němá připomínka toho, co je důležité.

V kultuře, která glorifikuje produktivitu a naplněné kalendáře, je hromada nepřečtených knih jedním z mála veřejně přijatelných přiznání toho, že žijeme rychleji, než bychom chtěli. Že existují věci, které odkládáme ne proto, že nejsou důležité, ale proto, že to, co je méně důležité, neustále vytlačuje prostor tomu, co důležité je.

A přesto tato hromada zůstává. Přes všechna čtvrtletí, přes všechny pracovní projekty, přes všechny večery, kdy zvítězila obrazovka nad stránkou. Zůstává jako tichý protest části vás, která odmítá věřit, že na čtení nebude čas.

Proč výběr knihy není racionální rozhodnutí

Existuje moment při výběru knihy, který si málokdo přizná nahlas: nejčastěji si nevybíráme to, co potřebujeme přečíst. Vybíráme to, k čemu nás táhne něco, co nedokážeme pojmenovat. Obálka, která rezonuje s náladou dne. Název, který se zastavil v mysli. Doporučení, které přišlo ve správný moment od správného člověka.

Výzkumy nákupního chování v knihkupectvích konzistentně ukazují, že rozhodnutí o koupi knihy trvá v průměru osm sekund a je z velké části intuitivní a vizuální, ne analytické. Přečteme anotaci zpětně, abychom racionalizovali rozhodnutí, které jsme udělali dřív. Hledáme potvrzení, ne informace.

Tento mechanismus je v kontextu knih fascinující, protože naznačuje, že výběr knihy je do velké míry nevědomý proces. Že část nás ví, co potřebuje, dříve než vědomá mysl stihne formulovat otázku. Že ruka, která sahá po určitém titulu, reaguje na signály, které nejsou viditelné na povrchu situace.

Hromada knih, kterou doma máte, je proto výsledkem série těchto nevědomých rozhodnutí. Série odpovědí na potřeby, které jste v konkrétních momentech pociťovali a vyjádřili nákupem. A pokud se na ni podíváte tímto způsobem, stane se z ní nevědomý deník, daleko přesnější a upřímnější než cokoliv, co byste o sobě napsali záměrně.

Kdy tsundoku přestane být v pořádku

Bylo by neupřímné napsat celý článek na obhajobu hromadění knih bez toho, aby se pojmenoval moment, kdy přestane být zdravým jevem a stane se jiným.

Hromada knih je v pořádku, pokud přináší potěšení, klid a smysl. Pokud je přítomnost nepřečtených knih zdrojem těšení, zásobarnou možností a připomínkou hodnot, na kterých záleží. Pokud každá nová přikoupená kniha přináší upřímnou radost, i když víte, že ji hned nečtete.

Hromada knih přestane být v pořádku, pokud se z ní stane zdroj trvalé viny a úzkosti. Pokud pohled na ni každý den připomíná selhání místo záměru. Pokud nákup přestane přinášet radost a stane se kompulzivním gestem, které vyplňuje jiný druh prázdna. Pokud knihy přestanete kupovat proto, že vás lákají, a začnete je kupovat proto, abyste nemuseli přemýšlet o tom, co se skutečně děje.

Toto rozlišení není vždy snadné. Ale stojí za to ho čas od času udělat. Ne jako výčitku, ale jako upřímnou otázku: slouží hromada vám, nebo začínáte sloužit vy hromadě?

Co nepřečtené knihy opravdu jsou

Ke konci tohoto článku se vrátíme k japonskému slovu, od kterého jsme začali. Tsundoku. Hromadění nepřečtených knih. Slovo, které nevyjadřuje odsouzení ani pochvalu, jen přesný popis stavu, který existuje.

Nepřečtené knihy jsou záměry. Jsou aspiracemi, které ještě nenašly svůj čas. Jsou fyzickými otisky momentů, kdy jste cítili, že tato kniha patří do vašeho života, i když jste tehdy ještě nevěděli proč. Jsou tichými sliby sobě samým, že na určité věci čas bude, i když teď není. A jsou každodenní připomínkou, jak velké je to, co ještě nevíte.

Žádná z těchto věcí nevyžaduje, aby byly přečteny. Každá z nich má hodnotu, která existuje nezávisle na samotném aktu čtení. A každá z nich, ve správný moment, může vyústit v přesně to čtení, na které jste čekali, i když jste nevěděli, že čekáte.

Hromada knih proto není důkazem toho, co jste nestihli. Je to archiv toho, co vás zajímá, co vás táhne, čím jste. A to je věc, za kterou stojí si čas od času sednout, rozhlédnout se po poličkách a chvíli jen být v přítomnosti všeho, co ještě čeká.