Fenomén lednového čtení: Proč právě teď hledáme odpovědi v papíru a barvě?
Většina motivačních knih končí v polovině února odložená na nočním stolku. Problém ale není v knihách, nýbrž v našem očekávání. Proč letos vyměnit honbu za výkonem za „ekologii pozornosti“ a jaká je skutečná role knih v našem lednovém restartu?
Možná to znáte taky. Ten zvláštní, skoro posvátný klid prvních lednových večerů, kdy vánoční hluk utichne a vy najednou sedíte v obývacím pokoji s knihou, která slibuje, že vás „opraví“. Je v tom kus ironie. V době, kdy máme v kapse superpočítače schopné vyřešit jakoukoli rovnici světa, saháme po stovkách listů svázaného papíru. Proč? Protože v lednu nehledáme jen informace. Hledáme azyl před světem, který po nás chce, abychom byli od prvního ledna „verzí 2.0“.
Většina lidí si myslí, že po rozvojových knihách saháme kvůli touze po výkonu. Že chceme být rychlejší, bohatší nebo disciplinovanější. Ale když se na to podíváte z blízka, zjistíte, že pravda je mnohem lidštější. Saháme po nich, protože leden je jediný měsíc v roce, kdy nám společnost oficiálně dovolila legálně pochybovat o tom, jak žijeme. Je to legální prostor pro nejistotu. A kniha v tu chvíli nefunguje jako učebnice, ale jako tichý společník, který nám říká, že v tom nejsme sami.
Existuje zajímavý psychologický paradox, kterému se říká iluze kompetence. Když čteme knihu o tom, jak si uspořádat život, náš mozek začne produkovat dopamin, jako bychom ten život už uspořádaný měli. Právě proto je tak snadné propadnout hromadění knih a jejich pasivnímu konzumování. Skutečné umění čtenáře, a to je úhel, který v MBH považujeme za klíčový, ale nespočívá v tom, kolik kapitol zvládnete za večer. Spočívá v odvaze knihu zavřít, nechat ji ležet na klíně a deset minut se jen dívat do zdi, protože vás jedna jediná věta zasáhla přesně tam, kam měla.
Změna, o které se v motivačních knihách píše, totiž není lineární proces. Není to schodiště, po kterém kráčíte v naleštěných botách stále vzhůru. Je to spíš série drobných, nenápadných kapitulací. Kapitulujete před tím, že nemusíte stihnout všechno. Přiznáte si, že vaše ranní rutina nemusí vypadat jako z Instagramu, aby byla hodnotná. Uvědomíte si, že vaše hodnota není součtem vašich odškrtnutých úkolů. To je ten moment, kdy se z „motivační literatury“ stává literatura transformační.
V MBH se často setkáváme s otázkou, jakou knihu si vybrat, aby to letos „konečně vyšlo“. Naše odpověď bývá nečekaná: Vyberte si tu, která vás teď nejvíc provokuje, ne tu, která vás nejvíc chlácholí. Skutečný rozvoj bolí jen tehdy, když narazí na naše ego. A leden je ideální čas na to, abychom své ego nechali trochu vyhladovět. Ne proto, abychom byli lepšími zaměstnanci nebo efektivnějšími stroji, ale abychom byli spokojenějšími lidmi v kůži, kterou máme.
Když tedy letos v lednu otevřete novou knihu, zkuste na ni nekoukat jako na manuál k pračce, kterou je potřeba opravit. Dívejte se na ni jako na mapu území, které sice obýváte už dlouho, ale zapomněli jste si v něm všímat detailů. Možná tu knihu nedočtete do konce. Možná ji v únoru odložíte a vrátíte se k ní v srpnu. A to je v pořádku.
Dlouhodobá udržitelnost totiž není o tom, že v lednu nastartujete motor a po zbytek roku pojedete na plný plyn. Je o tom, že si v lednu dovolíte v tichu přečíst něco, co ve vás zůstane jako tichý spodní proud po celých dalších dvanáct měsíců. Knihy tu nejsou od toho, aby z nás udělaly někoho jiného. Jsou tu od toho, aby nám pomohly vrátit se k tomu, kým jsme vždycky byli, jen jsme na to pod tlakem všech těch „musím“ zapomněli. A právě v tomhle tichém návratu domů, k sobě, spočívá největší síla lednového čtení.